Život je třeba brát jako dar a užívat si každou vteřinu s vědomím, že nikdy není pozdě.....
Chalupa
Byla to poslední noc v roce,
v noci a sama je tu úplně poprvé.
Odjela z domu na chalupu, odjela i přes protesty dětí, co argumentovaly
domovem s tekoucí vodou, normálním záchodem, teplem a klidem u televize.
Tohle všechno vyměnila
nejdříve v malém sporáku v kuchyni a pak v krbu v pokoji.
Vodu si přivezla, televizi nepotřebuje, stejně se na ni poslední dobou moc nedívá.
Zatopila a zašla ven, tma tmoucí, nahlíží jestli je tu opravdu sama nebo přijel někdo ze sousedů.
Na chalupě nahoře na kopci tma a v chalupě za řídkým lesíkem vedle se taky nesvítí
Tak ano,nepřijel nikdo, je tu mezi těmi lesy úplně sama, se vzpomínkami a loučením.
Pohlédla na nebe a tam, jedna, jen jedna obrovská hvězda, co zářila a jí se zdálo, že na ni dokonce mrkla,
ať se nebojí, že ji ohlídá.
Nebála se, bývala tu celé dny sama, když muž ještě pracoval a ona sem jezdila
opatrovat svoji milovanou skalku a sklízet sice nevelikou, ale vlastní úrodu
rajčat, cibule, okurek, špenátu a jiné zeleniny, ze své mini zahrádky.
Když byly děti ještě malé, byl to pro ně ráj, kousek les, stavěly bunkry,
lovili pstruhy v nedalekém potoce a
0pt;line-height:115%"> v podvečer nasbírali roští a větve v lese, připravili vše potřebné a na ohništi se opékalo,
sedělo kolem, povídalo......
Když dospívali, jezdili si sem s kamarády zazpívat u ohně s kytarou,
no a pak i se svými láskami.
K tomu už rodiče nepotřebovali, pak už měli své životy a jiné zábavy.
Přišla na svět vnoučata, s těmi prcky si to užívala, měla společnost
jak na sběr jahod, tak na hledání hříbků.
Většinou však sem s jezdili mužem sami, ona stále rozšiřovala skalku,
on sekával trávu a když byl hotov, vytrácel se přes potok do lesa,
aby se pak vracel s košíkem hřibů na plévku, pod maso,
když byl dobrý rok, měli i nasušené.
Jak šel čas, sekání trávy mu trvalo déle a do lesa už nechodil sám,
chodili pomalu a spolu.
Býval unavený, často ho našla podřimujícího, už se mu z města na chalupu ani nechtělo.
Vlastně poslední dobou tam jezdil opravdu jen kvůli ní, ona to tam milovala,
do lesa už chodívala sama, někdy se sestrou nebo s dětmi,
když sem některé z nich zajelo.
A pak jednu sobotu,
snídali spolu, tašky s proviantem připravené a nabalené, opravdu jen ta snídaně,
byl unavený víc jak jindy,najednou se na ni tak smutně podíval,
hrnek s čajem mu vypadl z ruky a skácel se k zemi.
Záchranka tam byla snad během pěti minut, ale už mu nepomohli.
A začala tam jezdit sama, ráno tam a večer nazpět, do lesa chodila sama,
trávu jezdil sekat vnuk, přece jen byla ta chalupa stará,
potřebovala občas úpravy a opravy a nikdo krom ní neměl zájem se nějak starat.
Za celá dlouhá léta se nevykopala pořádná studna,
na zalévání a opláchnutí se chytala dešťovka, ale pitná voda, ta se musela vozit.
Jednoho dne se tam všichni sešli, poseděli a dohodli se, že se chalupa prodá,
nikdo z dětí a vnoučat neměl zájem sem jezdit.
Našli kupce, ten byl nadšený z kouzelného prostředí, z okolních lesů,
ve kterých byl někdy problém za den potkat člověka
a dokonce i o tu skalku se prý postarají.
Kolik nocí probděla, nespávala a trápila se, nakonec se se svým srdcem dohodli,
že o chalupu bude dobře postaráno a s novým majitelem se domluvila,
že se někdy může zajet potěšit se skalničkami, když na jaře rozkvetou.
Tak je tu dnes, poslední den v roce, ale pro ni první noc, úplně sama.....
vlastně ani ne, na nebi je ta krásná hvězda, co ji dnes hlídá
a co jí šeptla, ať se nebojí, že na chalupu dohlédne.
Uklidnilo ji to, zachvěla se zimou a šla přiložit do krbu..........