Tak jsem si dnes poplakala,

noc  byla špatná, jsem nespavec  a tak jsem  noční   penzum zase snížila na 4 hodiny a to je proklatě málo.

Možná jsem se večer zabrala až příliš do zajímavého filmu o historii jednoho obrazu Gustava Klimta

Ta historie souvisela s válkou, vyhlazováním židů, nene, nic na co by člověk vzpomínal s nostalgií , láskou a úsměvem na tváři.

Takže asi nic divného, že se mi neusínalo dobře.

A ráno, ještě v posteli jsem si zapnula televizi a ejhle.... Madisonské mosty s úžasnou  paní  herečkou Meryl  Streep.

Už jsem viděla a nejednou, ale znovu na film koukla  a znovu si poplakala a vůbec si neumím  vysvětlit čím a jak se to stalo,

plakala jsem k nezastavení , naložila jsem si na svá ramena   snad  všechny smutky a bolesti   z celého světa.

Pláč ustal a já, je to k neuvěření, já se cítím jako znovuzrozená....asi je pravda, co jsem  tuhle  někde slyšela

"slzy uleví na duši".

Dnes to zafungovalo, uvidím  příště a jestli se  slzy   znovu  osvědčí, nechám si  pláč patentovat  jako lék na smutek a bolest duše.

Já vím, farmaceutický průmysl by mě klepl řádně přes prsty, ale stejně bych to zkusila, protože si

opravdu myslím, že slzy osvobozují.