Jak jsem si "užila" Aéroport Charles de Gaulle

Vyzvání telefon a na druhém konci se ptá dcera " Babi, holkám je smutno, nechceš přiletět za námi?"

Jasně že  jo, dá se snad na tuhle otázku odpovědět jinak ?

Za oceán sdělím, že mi v odletu nic nebrání a pozítří můžu letět.

Samozřejmě jsem to plácla jen tak,  že bych letěla pozítří, to asi nepůjde.

Ovšem moje zámořská dcera je akční a šikovná a v poště mi přistává mail od AirFrance  s termínem odletu a

dokonce mi letecká společnost přeje klidný a šťastný let.

No, a mám to za pár.

Zároveň ale zaděláno na problém, protože z Vídně, kde už to znám,  

poletím do Paříže a přistanu na Aéroport Charles de Gaulle. no a tam to neznám.

Malér!!

Nedávno jsem vyslechla  historku o zmeškání letadla , protože dotyčný na tomhle letišti

sice bez kufru, ale "zakufroval". a  spoj, kterým měl pokračovat  dál, mu jednoduše uletěl.

Na moji námitku,  že neletím poprvé a otestovala jsem řadu evropských i mimokontonentálních letišť,

že  letiště jsou v podstatě všude stejná, jen některá větší a některá menší, opáčil, že se velice pletu. 

V tom momentu jsem trošku "zmeravěla" (slovníkem mého kamaráda strnula),

neboť při mém "štěstí" bych  sice  taky bez  kufru, ale lidově řečeno, zakufrovat mohla.

Od  toho okamžiku  jsem se v noci budila zpocená hrůzou, že třeba nenajdu ten správný "gejt" , 

letadlo mi uletí a já budu " bivakovat"  uvězněná na letišti  CHDG,

propadne mi letenka....hrozné pomyšlení

Vždycky letím celá natěšená, tentokrát jsem na samotný let pomýšlela s hrůzou, opravdu.

Na internetu jsem studovala jak  nezabloudit, jenže znáte to, něco jiného jsou plánky

a něco jiného pak letiště naživo.

Odlet z Vídně bez problémů, takové to letadélko "Káně" a než jsem vypila kávu a snědla jakousi sušenku,

byla jsem v Paříži.

A  začalo přímo detektivní pátrání, ta historka  nepřeháněla,

Aéroport Charles de Gaulle je obrovský kolos a skutečně mi dal zabrat.

Usměvaví informátoři, milí, bohužel však hovořící toliko francouzsky a tam se já nechytám,

takže jsem mávala letenkou, všude samý úsměv ale žádná rada.

Konečně jsem  našla ty správné schody do přízemí, kde  seděl rozložitý usměvavý černoch,

zvedl palec na znamení, že jsem tam dobře, za chvíli přijel bus, do kterého jsem nasedala sama,

ale stejně milý pan řidič ukázal ať si sednu a rozjeli jsme se.

Na dalších zastávkách přisedali cestující a za cca 30 minut bus zastavil ,

Tam už jsem se chytala, zasprintovala,Usain  Bolt by možná záviděl,

no a do odletu toho velkého éra  zbývalo  10 minut.

Asi by mi  neuletěli, sprintovalo nás víc, ale mám pro vás dobrou radu, 

na  Aéroport Charles de Gaulle  v Paříži opatrně a s respektem, věřte mi, není to žádná sranda.