Dnes jsem zase taxikařila,

ne, nejsem profesionál,  jen  někdy  svého kamaráda z dětství,

co jsme spolu hrávali volejbal, drandili  na kolech , pak i studovali

stejnou školu, tak toho někdy  odvezu  na převaz  do nemocnice.

Na  dlouhou dobu jsme se ztratili jeden druhému z očí,

oženil se, já vdala a setkávali se třeba jen na nákupech v trhu,

 nebo někdy ve stejné hospůdce,

 kam jsme chodili na pivko a kus řeči s přáteli.

Nedávno jsme se setkali, a už to nebyl ten kluk,

 co by si ještě zasportoval nebo zajezdil na kole a děvčatům

 svýma  krásnýma očima pletl hlavu.

Vloudila se chybička, nepatrná cévka v mozku praskla

 a krev z ní po kapkách utíkala jinam, než měla.

 Důsledek  tristní, ochrnul na půl těla, záhy se přidala cukrovka. 

Jeho  žena s těmi dvěma, co nás straší,

Alzheimerem a Parkinsonem  žije v senior centru

a Eda se tam přemístil také, aby ji mohl vídat a stisknout ruku,

 mluvit na ni a pozorovat podle očí, jestli mu rozumí.

Dnes byl šťastný, něco jí vyprávěl a ona mu stiskla ruku.Rozuměla mu.

No a protože k lékaři  se jinak nedostane než s pomocí,

 jsem to já, která ji poskytuje.

Proto ta taxikařina, jezdíme do nemocnice na chirurgii a k diabetoložce.

Dnes u diabetoložky na kontrole,  vyzvednout  Inzulin  a jehly.

K ordinaci jsem ho doprovodila , pak  chvíli čekala

 a hlavou mi proběhla spousta věcí.

Jedna ale zásadní, nikdo z nás neví, jestli někdy   a kdy

ta mrcha cévka v mozku  praskne, což nezjistíme hned,

 ale obvykle, kdy už je pozdě..

Že třeba nebudeme moci mluvit, chodit, vnímat a ještě mnohem víc toho,

 co si dnes neuvědomujeme, protože je to v současné době  samozřejmé .

Nechci mentorovat, ale  já si sama pro sebe řekla,

 že  jestli je na světě nějaká spravedlnost-někdy pochybujeme,

 že pomáhat bychom si měli.

Protože nikdy nevíme........................